Takhle nějak?
Prolog
FC Alkoholicks.
To jméno mělo zvuk. Jejich znak měl lesk. No dobře, nutno podotknout, že jen v rámci lig regionu. Na vrchol se nikdy nedotáhli, ale úplná ořezávatka to rozhodně nebyla. Vitrína s trofejemi měla několik narychlo přidělaných polic. Na zápasy chodilo takřka 30 tisíc diváků. Měli skutečného trenéra, v pozdějších letech vyměnili i nedostudovaného urologa za, považte, atestovaného doktora. Vyhráli jeden ročník slavného Čejčského hroznu, kdy si to v kulervoucím finále rozdali se samotným praotcem Foxirem. Hráči s cejchem psychopatů, ale i více či méně latentní sociopati se v jejich bílo žlutých dresech, připomínající zlatavý mok, měnili v technické kouzelníky takřka bez chyby plnící náročné taktické pokyny. Finančně byli natolik bezstarostní, že jejich hráče z tréninkového centra na zápasy mohl vozit Míla Čurda na káře zapřažené za svým hovnocucem. Ztráty byly prostě povoleny.
A se to přitom vypracovali z úplného dna ...
Život má zvláštní smysl pro ironii, pomyslela si zachmuřená postava, vykazující známky počínající nadváhy, rozvalená na jednom z posledních připomínek minulého věhlasu. Kdysi luxusním masivním dřevěném křesle s potahem z hovězí kůže. Stejně jako její majitel už zažilo viditelně lepší časy.
Šest let... šest let je tomu, co vtrhla URNA do kanceláří klubu a během několika minut dokázala překvapenému osazenstvu, že kouřové granáty, policejní beranidla a samopaly mířící do xichtů jsou přece jen o něco důslednější argument, než koks, chlast a lehké ženy, jenž platily do té doby v kuloárech klubu za zcela validní oběživo.
Smutné na tom všem bylo, že se chlapci ze zásahovky sekli. Namířeno měli totiž do sousedící nadnárodní korporace podnikající ve stavebnictví s podezřením na praní špinavých peněz, úplatky politiků a kdovíco ještě... s ní mělo vedení fotbalového klubu společné parkoviště.
Smůla.
Nejspíš by si to ale testosteronem pulzující, nakrátko střižení hoši nechali vysvětlit. Nebýt asistenta manažera, na kterého bylo několik předchozích minut již nervově přes limit natolik, že mezi mocnými vzlyky začal hysterickým a mírně vyšinutým hlasem řvát do hlavně útočné pušky Heckler & Koch G36, že vážně neví, kdo "ty malý sviňuchy" narval ve sklepě do akvárka a že všechny uklízečky mají pracovní povolení.
Ale upřímně. Kdo mohl tušit, že na vybudování podzemního akvária potřebujete stavební povolení. Že si do něj nemůžete nechat dovést lachtany šedé (že prej ohroženej druh, nebo co ...). A že ty mladý, bujarý, obdařený ukrajinský bohyně musí mít platný víza a nemůžete jim platit v naturáliích, když s tím předtím nesouhlasili ...
No dobře, asi jsem toho kluka neměl tolik využívat jako lidský stůl. A ani jsem ho nemusel ze srandy střílet do zad elektrickým taserem. Vlastně... když o tom tak přemýšlím, měl jsem trochu víc poslouchat toho profesionálního kouče. Mohli jsme při trénincích hrát klasicky na dvě brány a dvě jedenáctky. A ne na sestřel-si-mýho-asistenta-přivázanýho-k-jediný-bráně-konopnými-provazy-všichni-na-jednoho.
Se stane.
Tahle minikauzička klub drobet zruinovala. A můj trest v podobě 12 let zákazu působení ve fotbale tomu upřímně řečeno moc nepřidal. Ale my, my jsme jen dělníci fotbalu. Neděláme to pro sebe, to je jasný. Takže když mi byla půlka trestu prominuta, něco mě táhlo zpátky.
Kdybych ale věděl, kdo právě zaparkoval v červeném Lamborghini Aventador u zpustlé budovy kdysi známého fotbalového klubu, možná bych raději dobrovolně nastoupil do výkonu zabezpečovací detence ...
, muj starší synátor má dneska 9té narozky tak se to k tomu i hodilo.
